Vánek pouhý

15. dubna 2015 v 19:06 |  Próza
Proplouvám v tichosti nad další krajinou mého utrpení, sleduji životy, jak odcházejí do země neumírajících. Můj šustící plášť šlehá obětní beránky do tváří, jak vystupují na horu Sinaj. Už nerozpoznám, zda obloha barvící se do ruda přináší nový úsvit či vdechuje život temnotě noci. Tolik let střídá se ve vteřinách, sleduji je a pláču, mé slzy kropí zem pokrytou suchou trávou, aby každému stéblu daly nový život. A tak obíhám, navštěvuji znova a znova pro mne již známé končiny, držím je při životě a sleduji jak umírají. Koloběh neustává. Protože nekonečnost má největší strach z konce a konec z nekonečnosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama