Osamocená

22. dubna 2015 v 17:35 |  Kresby
Víte, někdy mám pocit, že na světě není místa, kam bych zapadala, kde bych se cítila opravdu dobře. Kolem mě proudí davy lidí, povídají si spolu, smějí se, drží se za ruce. A já stojím uprostřed toho všeho, s prázdným výrazem ve tváři, a čekám. Snad na to, až přijde někdo, kdo mi porozumí, snad na to, až se někdo zastaví, ohlédne se za mnou. Ale lidé pokračují a já je začínám vnímat jen jako rozmazané šmouhy. Jak dlouho bych tu mohla stát a čekat?
Pouštím si muziku do sluchátek, vnímám, jak pulzuje skrz mé tělo i duši. Nasazuji si kapuci mikiny a dělám první krok vpřed. Bojím se opustit tohle místo, ale pokud zůstanu, zblázním se.
Procházím přeplněnými ulicemi, nevšímám si už ostatních, tak jako oni celou dobu neviděli mě. Kam dojdu? Existuje snad někde konec mé cesty, místo, kde na travnatém vrcholku útesu stojí jediný strom, z něhož pomalu opadávají jeho usychající listy a ztrácejí se v mlhavých dálkách? Pokud takové místo je, chci ho najít, a až tam budu, stoupnu si na kraj opuštěného útesu. Teprve tehdy vypnu písničky, které svým rytmem až dosud poháněly mé srdce, a v nastálém tichu budu čekat, naposledy. Budu čekat na jediný zvuk v této krajině, na to, až vítr přijde a svým zašustěním mi řekne sbohem. Pak se nakloním dopředu a odrazím se od kraje země. V tu jedinečnou chvíli, kdy mé tělo bude padat, se buď budu řítit vstříc smrti, nebo má duše vzlétne vstříc novému životu. Bůh ví...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama