Stín strachu

17. února 2015 v 19:00 |  Próza
Ahoj.
Pod samotným článkem můžete najít povídku, která je víceméně k tématu - napsala jsem ji už předtím. Je to double drabble (má dvěstě slov). Jinak ke čtení článku doporučuji pustit si tuhle písničku: Hans Zimmer - Time. A teď už tedy k věci.
Bojím se spousty věcí. Velkých i malých. Strach má každý, i když si to třeba nechce přiznat. Naše strachy bývají pro ostatní často naprosto nepochopitelné. Tak například já. Mám strach z mravenců a lidé okolo mě se mi za to někdy i smějí. Často jsem se snažila se toho strachu zbavit, různými způsoby, ale přetrvává ve mně a nechce mě pustit.
Ale strach, který mě pronásleduje na každém kroku, je jiný. Moje hrůza z mravenců je konkrétní, je to něco, čemu se můžu vyhnout. Něco, co se dá obejít. Ale když máte pocit, že vás někdo neustále sleduje, nemůžete tomu utéct, nemůžete se ztratit, to je něco naprosto jiného.
Teď by někdo mohl namítnout, že ten, kdo mě sleduje, může být dobrý, může na mě dávat pozor. Mohl by to být můj anděl strážný.
Ne. Když cítím něčí přítomnost, není nabitá dobrou energií. Jsou to opravdu jen mé představy, nebo to je něco víc? Pronásledují mě stíny mé minulosti, nenaplněné sny a přání? Nebo to je něco, co naprosto nezapadá do reality, nepatří to do tohoto světa ale zároveň je to ke mně připoutané neviditelnými provázky? Je toho víc? A dají se ty provázky přestříhnout?
Nenávidím to, ale nedokážu se toho vzdát. Mám strach, že když se toho zbavím, přijde jiný, horší strach. Mám strach, že když přestříhnu tu nitku, dám tomu možnost se zhmotnit. Mám strach, že když to neudělám, bude se to přitahovat blíž a blíž, až mě to nakonec dožene.
Mám strach...

Čekám tam

Jmenuju se Chris. Christian Dalle. A nejsem takový, za jakého by jste mě mohli na první pohled považovat.
***
Hluk. Je všude, proniká mi pod kůži. Duní mi v hlavě, vrací se v ozvěnách. Přes hlavu přetahuju šedou kapuci, vystupuju ze dveří autobusu. Konečně. Nadechnu se čerstvého vzduchu...ne. Není čerstvý. Páchne smogem, kouřem z cigaret, uhasínajících na chodníku a kanalizací. Páchne lidmi.
S rukama v kapsách vykročím do šedé ulice. Splývám se stíny, čekám. Čekám na ni. Přijde, vím to. Zavírám oči, znovu se zhluboka nadechuji vzduchu. Blíží se. Je nečistá. Zvedá se mi žaludek při pomyšlení na ni. Zvedá se mi žaludek při pomyšlení na vrahy s názvem lidé. Zabíjí přírodu. Ničí zemi.
Spatřím ji. Poskakuje si, potichu si brouká nějakou melodii. Najednou se zarazí. Cítí mě. Upře pohled přímo na místo, kde stojím.
Roztrhané, světlé džíny, napůl zavázané boty, šedá mikina, zakrývající mi tvář. Kdokoli jiný by mě nyní viděl jako obyčejného kluka. Jí ale odhaluji svou pravou podobu.
Černý háv se kolem mě zavlní, zvedám svou kosu, aby vykonala poslední soud.
Ta holka padá, naprosto bezvládná. Míří tam, kam patří všichni lidé. Vzduch je teď o něco čistší.
***
Jmenuju se Smrt a jsem ten jediný anděl, který existuje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Míváte dojem, že vás někdo sleduje?

Ano, často. 100% (2)
Občas. 0% (0)
Ne. 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama