Duchové

3. ledna 2015 v 19:12 |  Sny
Nazdárek.
Tohle téma týdne ("Útěk před smrtí") prostě nemůžu vynechat. Já nevím proč, ale věci okolo duchů a smrti a tak dále a tak dále mě vždycky strašně přitahovaly.

A nejen to. Jsem magor do kyvadýlek, lapačů snů, čaker a aury. Tu bohužel nejsem schopna vidět. Dokážu vidět energii, ale o tom se vám někdy spíše rozepíšu v jiném článku. Párkrát, myslím, jsem i viděla ducha. Jednou určitě, to jsme ho viděly dvě. O tom taky někdy jindy. No, a pak jsou tu sny. Hoooodně snů. Dokonce jsem si zavedla deník, do kterého si je zapisuji, protože je nedokážu všechny udržet v hlavě. A zdaleka je ještě nemám zapsané všechny.
Tak. Řekla bych, že pro uvedení tohoto článku to stačí.

Víte, já si myslím, že mnoho lidí utíká před smrtí. To není nic neobyčejného. Ale myslím, že i spousta duchů se snaží utéct před smrtí, buď totiž stále nevěří tomu, že jsou mrtví a snaží se žít, nebo jsou ve smrti uvězneni a snaží se od ní odpoutat.
Myslím, že jednoho ducha, který byl uvězněn smrtí jsem potkala. Ve snu-v jednom z těch mých snů, které mám zapsané v deníku. Ten vám teď sem přepíšu. Nemůžu ale říct, zda vás to bude bavit, ale pro mě to byl jeden z nejživějších, nejvyčerpávajících a energeticky nejstrašnějších snů vůbec.
Arletka :)

Kočka

Byl Halloween. Vše jsem viděla černobíle. S rodiči jsme čekali na naše kamarády, kteří se po chvíli vynořili zpoza rohu. Má kamarádka na sobě měla černo-bílo-růžový, chlupatý kostým kočky. Byla jedinou věcí, kterou jsem viděla barevně.
Zašli jsme do restaurace na jídlo, a pak se rozhodlo, že půjdeme k jednomu nedalekému rybníčku. Když jsme se k němu blížili, vše se začalo vybarvovat. Nejprve byly barvy temné, jako by se bály ukázat se ve své plné kráse, ale čím víc jsme se blížili, tím víc byly silné. Nakonec byly živější než bylo možné.
Po chvíli jsem si uvědomila, že ostatní někam zmizeli a já tam zůstala sama. Stála jsem na kraji louky, jejíž široká, světlá stébla trávy mi sahala nad pás a energie, kterou měla, byla tak uklidňující, měla v sobě tolik dobra jako nic jiného, co jsem kdy v životě potkala.
Se smíchem jsem se roztančila, když tu náhle něco upoutalo mou pozornost. Úsměv mi zmizel z tváře - přímo proti mně, před stromy lesa jež ze dvou stran obklopoval rybník a sousedil s loukou, se vznášela bílá, jako by průhledná kočka - ne, ne kočka, ale duch - s neuvěřitelně dlouhými chlupy a moudrýma, modrýma očima, které se upíraly přímo na mě. Jak se tak na mě dívala, věděla jsem, že chce, abych šla za ní. Měla jsem strach, ale má zvědavost byla větší. A tak jsem za ní šla, jako v transu - nedokázala jsem vnímat nic jiného než ji. Byla jsem asi v polovině cesty k ní, když zmizela.
Procitla jsem a uvědomila si, že stojím přesně v polovině rybníka a levou rukou se přidržuji klády, která přes něj spadla. Jakmile mi to došlo, hladina se pode mnou propadla a já se, stále držíce se klády, ponořila pod vodu odporného, šedo-zeleného, špinavého rybníku a začala jsem klesat ke dnu. Chtěla jsem vyplavat, bránit se, ale nešlo to - jakási neviditelná síla mě táhla stále níž. Ta síla, ten rybník...chtěl mě zabít. Chtělo se mi brečet, ale nešlo to, chtělo se mi křičet, ale nemohla jsem, mé plíce zoufale toužily po kyslíku. Když už jsem si myslela, že je konec, ucítila jsem podsebou dno.
Voda mě pustila a kláda, které jsem se držela, mě vynesla na vzduch. Zoufale jsem po něm lapala a když jsem ho konečně měla dostatek, rozplavala jsem se ke břehu - musela jsem se odsud dostat pryč. Z losledních sil jsem se vyškrábala na vyvýšený břeh, pokrytý jehličím a kořeny stromů. V jedné prohlubni mezi nimi jsem uviděla mrtvého netopýra a bůhvíproč jsem ho vzala do ruky. Jakmile jsem se ho dotkla, upadly mu křídla a on začal zvracet. "Copak mrtvý netopýr zvrací?" ozval se mi v hlavě posměšný hlas. Věděla jsem, že patří kočce.
Zakřičela jsem a nedbaje na svou slabost jsem se znovu vrhla do vody. Přeplavala jsem na břeh, který ponrývala louka. Třásla jsem se, ale nebylo to zimou. Běžela jsem pryč od rybníku a lehla si na zem. Ale neměla jsem už z louky tak dobrý pocit jako předtím. Něco ji kazilo. Ohlédla jsem se a uviděla mrtvou bílou husu. Jakmile na ní spočinul můj zrak, její ťelo zmizelo a zůstaly jen křídla a kusy slizského, rozkládajícího se masa. Zakřičela jsem, měla jsem strach a nevěděla jsem, kam jít, kam se schovat.
Louka kolem mě zmizela a já se objevila uvnitř domu, celého dřevěného a přede mnou se vznášela ona. Šla jsem za ní tam, kam šla ona, procházely jsme celý dům a pak jsme vždy šly okolo rybníku.
Dům byl obrovský, měl spoustu místností.
Byla tam herna, uprostřed s kulečníkovým stolem, u jehož okraje se vždy kočka zastavila a podívala se na mě. Jednou jsem se tam podívala a na desce stolu jsem objevila bílý nápis. Bohužel jsem si nezapamatovala co tam bylo napsané, tak jsem si to chtěla přečíst ještě jednou, ale nápis už tam nebyl.
V další místnosti bylo dříve zřejmě točité, velmi vysoké schodiště, dnes už ale polorozbořené. Hromady dřeva a různého jiného harampádí naštěstí tvořily sice obtížnou a zdlouhavou stezku nahoru, ale vylézt se po nich dalo.
Nad tím vším byla obrovská místnost, pokud se tak tomu dalo říkat, protože tam bylo už jen pár trámů trčících nad jídelnou. Když jsem vyšplhala nahoru po harampádí, stála jsem na trámu-tedy spíše stěně, ze které trčel do prostoru zlomený trám jehož pokračování bylo vidět na druhé straně místnosti. Napravo, tam, kde končila polovina zlomeného trámu byl slou s celkem širokým ochozem.
Kočka se vždy zastavila naproti na druhé části zlomeného trámu a dívala se na ten sloup jako by říkala "tam se musíš dostat." Jenže nebylo jak. Když jsem stálana stěně, vypadalo to, že sloup je k trámu docela blízko, a že na něj doskočím, ale jakmile jsem přešla na místo, odkud by se tam dalo dostat, bylo to příliš daleko než abych měla sebemenší šanci tam doskočit.
A tak jsem dále následovala ducha v jeho obchůzce domu a jeho zahrady a rybníku, a když jsme se už asi popáté zastavili v trámové místnosti, rozhodla jsem se skočit z trámu na ochoz sloupu. Nemělo cenu pořád jen chodit dokola. Dostala jsem se na konec trámu, odhodlaná, ale...bála jsem se. Nemohla jsem tu vzdálenost překonat.
Když tu jsem ucítila, jako bychom tam nebyly samy. Když jsem se ohlédla, uviděla jsem ženu, jdoucí za mnou po trámu. Měla hnědé vlasy svázané do volného drdolu, přes ně černý, průhledný závoj, který jí zakrýval tvář a taktéž její šaty byly celé černé. Nemohlo jí být víc než třicet let. Jak se ke mně blížila, měla jsem z ní nepříjemný pocit - i když se zdálo, jako by mě neviděla, vypadala jako nějaká vdova, která si jde pro pomstu. V půli trámu zakopla a já jsem v tu chvíli skočila ke sloupu. Nemohla jsem ale doskočit. Jak jsem padala dolů, na chvíli jsem uviděla sama sebe. Jenže jsem vůbec nevypadala jako já, spíše jako nějaká oživlá strašidelná porcelánová panenka. Měla jsem dlouhé, bílé vlasy, bledou pleť a černé oči. Ty vlasy...vypadaly jako chlupy té kočky, jen delší.
Čím dál víc jsem se blížila k zemi. A pak se to stalo. Ze zad mivyrostla bílá, husí křídla - mohla jsem letět. Zabrzdila jsem pád a vyletěla vzhůru ke sloupu. Na něm jsem z druhé strany než jsem ho předtím viděla našla nápis, napsaný bílou křídou: HELP. Nic víc. Ale jak, pomyslela jsem si a na zeď se začalo stejnou bílou křídou připisovat druhé slovo: HOW? V hlavě se mi ozval hlas: "Musíš se dotknout přesně těch stejných míst jako já."
Když jsem splnila to, oč mě kočka požádala, a v oné trámové místnosti začala kočka mizet. Jako bych byla jí, vše se začalo rozplývat a kolem mě bylo jen nekonečné modré nebe.
"Měla jsem tě ráda, děkuji." rozezněl se všude kolem hlas. Bylo mi smutno, ale zároveň jsem věděla, že mě tak úplně neopustila-stala se totiž mým andělem strážným.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama