Tak trochu deprese

18. listopadu 2014 v 21:08 |  Próza
Ciao!
Jak se máte?
Já se mám, i když to podle následujícího článku bude vypadat asi trochu jinak, dobře. Jako první jsem sem sice chtěla přidat nějaký obrázek, ale to bych ho nejprve musela mít vyfocený nebo naskenovaný že áno...a do toho se mi nechtělo...O:) Takže vkládám jakýsi...skeč, či jak jinak to nazvat, který jsem vytvořila předevčírem. Tak si ho užijte. :)
Arletka

Černo-bílý svět

Bílé vločky se v tichosti noci snášely na zem, zářící jako hvězdy, které byly vidět v mezerách mezi mraky, zakrývajícími černé nebe. Šedé stromy obklopovaly malou mýtinu ze všech stran, jako by ji chránily před zlem okolního světa. Bylo to tak klidné...až děsivě klidné.

Zlehka jsem přešla doprostřed mýtiny a svými stopami jsem porušila netknutou energii toho místa. Za pár hodin vše stejně znovu zapadne sněhem. Po zádech mi přeběhl mráz - bílý prach, jež pokrýval zemi mě studil do bosých nohou, a od těch se po celém mém těle rozléval chlad. Sevřela jsem v ruce rukojeť dýky - cítila jsem, jak mě opouští odvaha a začínám o tom pochybovat. A pak se kolem mě zatočil vítr, jemný a povzbudivý. Vzhlédla jsem. Mraky se rozestoupily a na mě dopadla stříbřitá zář měsíce. Zhluboka jsem se nadechla a pak jsem pomalu, odhodlaně vypustila vzduch z plic a sledovala jak se přede mnou mění na našedlou páru, která se vzápětí rozplynula. Rozvázala jsem si šňůrku od noční košile a zvedla ji vysoko nad hlavu, chvíli ji pozorovala, jak se třepotá ve větru a pak, s jedním silnějším závanem jsem ji pustila. Zmizela do tmy mezi větvemi stromů jako bílý pták, který odlétá do neznámých krajin. I přes mou nahotu mi nebyla zima. Teď už ne. Klekla jsem si na hebký, čistý sníh. S mými havraními vlasy si pohrával vítr, po tváři mi skanula jediná slza a když se vpila do sněhu, pevně jsem uchopila dýku oběma rukama a pomalu ji vnořila do své hrudi. Sledovala jsem krev, jak dopadá na mé tělo a na sníh pod ním. Rudá se na bílé vyjímala, vypadala tak nádherně v melancholičnu zimy. Zavřela jsem oči a jen napůl si uvědomovala, že padám na zem. Věděla jsem že brzy vykrvácím, ale byla jsem šťastná - zemřu tak, jak jsem si přála a až se to stane, sníh pohřbí moje tělo i krev a očistí toto místo. Pak zde znovu zbyde jen černo-bílý svět...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama