Školní práce II - Brusle a list

20. března 2016 v 15:42 |  Kresby
Ahoj.
Docela dlouho jsem nepřidala nic z mojí výtvarné tvorby, nehledě na to že i ta psaná na tomhle blogu zaostává. U té to je hlavně tím, že píšu čím dál víc věcí, které sem, z důvodu možnosti krádeže, nechci pŕidávat. Na druhou stranu většinu svých kreseb a maleb mám ve škole, za sklem, na zdi. Ty které jsem si nezapomněla vyfotit sem asi v průběhu několika příštích měsících postupně přidám. :)
Taky jsem uvažovala o změně blogu, ale i když sem skoro nikdo nechodí, tak ho mám ráda.
To je pro dnešek asi tak vše, zde jsou kresby. :)
Ps: fotky asi nebudou úplně nejlepší kvality, je to focené mobilem. ;)
Arletka

Brusle:

List:
Ještě v rozpracovaném stádiu. Formát A3, kresleno pastelkama.

A tady už dodělaný, i když horší kvality. (z kreslení pastelkama bolí ruka. -.-) :D
 

Toram online - czech players

5. března 2016 v 18:04 |  Ostatní
Čau!
Tak je to zas měsíc, co sem nic nepřibylo. V poslední době mi dochází nápady na články. Na kreslení taky. Vlastně mám mysl úplně na...dvě věci.
Každopádně, proč sem dneska píšu. Už nějákou dobu hraju Toram online, MMORPG na android, a jo, celkem mě to baví, občas se tam najde i fajn člověk, ale...zatím jsem tam nepotkala nikoho z Český republiky!! Vražda, lidi, chápete to? :D Ne že by mi dělalo problémy dorozumívat se tam anglicky, ale někdo z Česka mi tam chybí víc a víc. Takžeee, lidi, jestli tu někdo hraje tuhle hru, tak se mi ozvěte - do komentů nebo mailu - a můžem hrát někdy spolu. Teda, když budete chtít.
Ps: pro dnešek omluvte mou trochu povadlou češtinu, nějak nemám náladu se rozepisovat a kontrolovat si slova. :)
Tak zatím čus, Arletka :p

Rány

1. února 2016 v 20:56 |  Loosing myself
Rána. Pak další. Znovu a znovu tluču do stěny. Mám od toho rudou ruku, ale krev mi neteče. Slzy ano.
Třesu se, zimou, vztekem, slabostí. Jediná útěcha je to bílé plátno přede mnou. Maluju na něj svoje utrpení.
Neměla bych...nesnášela jsem to. Sebepoškozování, i to nejmenší.Musím, nesnáším sama sebe.
"Nestojí ti to za to," říkají mi. Ach, ty hlasy, jak já z nich šílím!
Opírám se o truhlu, směju se, jako šílená, a bojím se - vždyť já nejsem blázen!
Nebo ano?
Rána. Pak další. Moje srdce hraje, tepnami prohání svou melodii, a moje pěst udává rytmus v podobě bubnů.
 


Andělé

30. prosince 2015 v 1:03 |  Loosing myself
Jako malá jsem ráda chodila ven, v zimě. S rodičema. Vždycky jsem byla zachumlaná v kombinéze a kukle (mám na mysli takovou tu podivínskou čepici). Jezdila jsem na saních ze svahů, koulovala se s kamarády, a nakonec jsem vždy padla do sněhu a začla dělat andělíčky. Vypadali směšně, byli tlustí od konbinézy, malí a celí pomuchlaní. Takoví ti barokní, co je nemám ráda. A stejně se mi nidky nepodařilo vstát tak, abych je nezašlapala, ať jsem se snažila sebevíc.
Chybí mi to. Dlouho už jsem neležela ve sněhu, ať už z důvodu, že se mi nechtělo a nebo nenapadl sníh, jako třeba letos. Až budu někde na horách, bez rodičů, protože ti by mě nepochopili, půjdu ven, a lehnu si do sněhu. Bez kombiézy. Bez čepice. Bez bot. Lidské tělo mi nikdy nepřišlo krásné. A možná proto bych ho v tu chvíli nezakrývala. Buď ničím, anebo spodním prádlem. Černým. Aby vyniklo na sněhu. Navíc, černá barva je dobrá.
Víte, aby se zrodil anděl, musí být důvod. Nějaká nedokonalost, špatnost nebo chyba ze které může vzejít. Aby mohl kontrastovat s tou chybou. Aby vynikla jeho dobrost. Nezáleželo by na tom zda by se zrodil z cizí špatnosti či ze své vlastní a polepšil se. I když spíš by měl vzniknout z vlastní chyby pritože člověk, který je příliš dobrý, může být už jen horší. A naopak.
Nevím, jestli bych byla v tom sněhu tím andělem já, a nebo bych odešla zbavená veškerého dobra ve mně, a to by zůstalo otisklé ve sněhu. Podstatné je, že ta chyba jsem já.
Nejraději bych tam zůstala...jako součást toho obrazu. Ale nemám silnou vůli. Navíc bych tam umrzla a to zas nechci. Ještě toho mám příliš před sebou.
Ps: tohle je psaný na mobilu a dost rychle, za případné chyby se omlouvám. Ani nevím co jsem vlastně napsala, asi úplnej blábol. Možná se tam i dost opakuju. Ale jestli todle někdo čte, tak zná moje momentální myšlenky. Ani nevím jestli chci aby je někdo znal. Ale na tom ani vlastně moc nezáleží. Na hodně věcech moc nezáleží.
By the way, přeji krásný nový rok, kašlete na předsevzetí co se vlastně nikdy moc nedodržujou, tadši jeďte na hory a pořádně si to užijte. I s andělíčkama. Dobrou lidi
Arletka

Loučení

21. prosince 2015 v 16:18 |  Próza

Sleduji ubýhající domy z okna našeho auta. Cítím na sobě její pohled. Nechci se otočit. Mám pocit, jako bych měla vybuchnout, pokud ji ještě někdy spatřím.

A ona mi pokládá ruku na tu moji. Její dotek krásně hřeje. Vím, že se teď usmívá a že by chtěla abych i já byla šťastná. A tak se přinutím k úsměvu, i když po tvářích mi tečou slzy. V odrazu na okně ji na chvíli zahlédnu, naplno mi dojde že tohle je naše sbohem. Pozdě se otáčím abych ji objala - na chvíli ještě zahlédnu její zelené oči, a ona pak mizí, nadobro.

Ježíš paří

14. prosince 2015 v 18:55 |  Ostatní
Upozorňujeme, že následující článek není vhodný pro děti (popřípadě i dospělé), které věří na to, že Ježíšek nosí dárky pod stromeček!

Okolo rubíny

13. prosince 2015 v 11:46 |  Loosing myself
Tiše sedím ve školní lavici, sleduji pohyby učitelky. Nemám ji zrovna ráda a myslím, že ani ona mne. Slyším každé její páté slovo. Nedokážu se soustředit. A pak se to stane.
Chci jít pryč. Bůh ví co mě naštvalo. Ale najednou se vše zahaluje do karmínových skvrn, spolužáci už tam nejsou a učitelka je živá kostra na které hnije maso. Nepřipadá mi to odporné ale přesto zaháním tu představu.
Byl by to však super skalp...ne. Takhle bych myslet neměla. Uhání mě to pak do depresí, protože nevím, čeho všeho bych byla schopna. Bojím se toho.
Na chvíli je to zase v pohodě, čmrkám si do sešitu jako obvykle.
A pak znovu ten krvavý pohled. Problikává a prolíná se do normálna. Bolí mě z toho hlava, ale nemohu to zastavit.
Zachraňuje mě až zvonek, vyrážím ze třídy jako první. Jdu si koupit horkou čokoládu.

Přeju si

9. listopadu 2015 v 20:30 |  Próza
Zabarvené listy padají ze zkroucených, zestárlých větví stromů. Svítí slunce, chladně. Nebe je čistě modré, není beránka, který by se na něm proháněl.
Zachumlávám se hlouběji do kabátu a sleduji obláčky páry, jak vychází z mých úst, na chvíli vytváří rozmanité obrazce a pak, jako mrknutím oka, mizí.
Kdybych tak byla lehká jako ony a mohla se stejně tak rozplynout. Neexistovat, ale přitom zůstat v paměti větru, smísit se s listy, snášejícími se k zemi, splynout s nimi, takže by mě už nikdo nemohl vidět.
Toť mé jediné podzimní přání, ale i to se brzy rozplyne, společně s obláčky páry.

Školní práce II - The Storm

30. října 2015 v 18:45 |  Poezie
Ve škole nám na angličtině dala učitelka úkol - v posledních pěti minutách hodiny napsat báseň, ve dvojicích. Skončilo to sice tak, že báseň jsem vymyslela celou já a kámoš jen připsal název, ale bavilo mě to. :)


The Storm

Heavy clouds are covering the sky,
the stars behind them cry,
the storm took their pride,
the world is showing it's dark side
in which the lightnings and thunder rule,
in which the gods are cruel
and the diamonds of sky are deep in Earth,
so we can't see our own path.

Killer

7. října 2015 v 21:03 |  Poezie
Po dlouhé době něco z poezie. Příště přibydou nějaké ty kresby, tentokrát už ze školy, která začíná být zajímavá. Navíc, nikdy bych si netipla, že tohle řeknu, ale, miluju svojí školu, lidi. ^^


Killer

There is a child lying on a road,
it's scared by the ghosts in it's head
screaming and crying in despair,
it lies beside the body of it's mother.

And then the tears of God start fallin' down
and then the tears change in a smile
of a child, which, just with a knife,
took it's own mothers' life.

Další články


Kam dál